Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po dlouhých osmi létech se hlásí montrealský kulomet se čtvrtou deskou a opět se jedná o kus z kategorie úplné vyhlazení. BENEATH THE MASSACRE neuhnuli. Byť vyměnili v sestavě celkem zásadní prvek, stále zní, jakoby těch osm let téměř nebylo. A to včetně breakdownových sekaček, jež oprašují z propadlin času. V podání kanadského řeznického kvarteta zní i tyto fragmenty jako ta nejostřejší artilérie.
Nová deska „Fearmonger“ je destruktivní technický death metal té nejvyšší jakosti. Nepodléhá trendům. Jde si tvrdě za svým. Je tu stále jednoduše rozpoznatelná práce Chrise Bradleyho, který kombinuje onanistické pidlikání, kytarové dostihy a betonově riffové kvádry žuly. Zvířecí Elliot Desgagnés svým hlasem naprosto vládne a výrazně zahušťuje celý zvuk kapely. U BENEATH THE MASSACRE vlastně kytara většinou nehraje roli tvrďáka. Veškerou bestialitu a hutnost zvuku garantují vokál a v druhé řadě pak bicí.
Když už jsem ho dvakrát zmínil, pojďme se podívat na novice v kapele. Šestadvacetiletý benjamínek Anthony Barone používá bicí sestavu jako zbraň. Povětšinou zní jako tu více, tu méně přerušovaná kulometná nevyčerpatelná salva. Svého předchůdce, Justina Rousselleho, v tomto ohledu zastoupil beze ztráty kytičky. Jeho nevybouřené mládí dává kapele ještě více dravosti a rychlosti. A to jsem si po minulém albu „Incongruous“ myslel, že něco takového už není možné.
Vadí mi snad jen jediná věc. Občas tu jedou dvě kytarové linky přes sebe, jako na konci skladby „Autonomous Mind“, a ze zvuku a aranžmá pulzujících neonových kytar mi tu naskakuje kopřivka. Mají to BENEATH THE MASSACRE zapotřebí? Musí tímto způsobem uměle zahušťovat zvuk? Za mě je toto krok vedle a bez podobných komedií by byl zvuk možná méně plný, ale o to syrovější a přirozenější.
Kanadské kvarteto na nové desce i po dlouhé pauze neztratilo nic z toho, čím na poli technického novodobého death metalu dominovalo. „Fearmonger“ je další ostrý zářez. Stále je to smrtelná rotační zbraň s vysokou účinností. Nepřináší nic nového, ale v tomto případě nic nového ani nechci. V jejich případě žádám technický nálet a ten jsem dostal. Ve své kategorii toto bude jednoznačně jedna z desek roku 2020.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.